MŮJ PŘÍBĚH (uživatel NZDM Coolna Moravský Krumlov)

U mě hraní her začalo v 7 letech, když jsem dostal konzoli, na které se hráli legendární hry jako je Super Mario, Sonic a nebo tanky. Na tom jsme hráli často celá rodina, ale nějak mě to neomezovalo ve škole nebo v osobním životě. S kamarády jsem se bavil a každý den jsme byli venku. Pak o 2 roky později když jsem měl 9. narozeniny, jsem dostal konzoli Playstation 2. To už moc lidí v mé rodině nebavilo. To se mnou hrál už jen můj otec, protože mamka hry nepodporovala. S kamarády jsem byl ale pořád ok, takže mě to nijak neomezovalo ani ve škole. V 7. třídě jsem se stěhoval a byl ve škole nový. Ze začátku jsem moc nezapadl a nevěděl jsem co dělat. Hodně mi pomohla hra pod titulem League of Legends. Dnes tuhle hru zná už hodně lidí a drží si příčku mezi nehranějšími hry, a taky se v této hře hrají různé turnaje a to i v České Republice. Např.: hitpoint turnaj - každý rok je v České Republice MČR (mistrovství české republiky).

 Pro hodně lidí co hrají tuto hru, je nevětší roční událostí právě toto mistrovství světa, kde se spolu utkají nejlepší týmy sestaveny z 5 lidí. Když jsem začal League of Legends neboli LOL hrát, tak mi to bralo dost času, začal jsem hrát 5-10 hodin denně, a to v období školní docházky, kdy jsem sice do školy chodil, ale čas, který jsem věnoval hře, byl na úkor spánku. Ven jsem nechodil, kamarádů jsem moc neměl a rodiče byli neustále naštvaní, ale já měl svůj svět v té hře. Po pár týdnech hraní jsem si našel kámoše a začali jsme hrát spolu. Jak jsem hrál týdny, měsíce několik hodin denně, našel jsem si víc takových kamarádů. Patřili mezi ně i dívky a kluci ze Slovenska a to mně stačilo. Nepotřeboval jsem jiné kamarády. V 9. třídě už ale byli naše vztahy mezi spolužáky jiné a já začal být i celkem oblíbeny, protože jsem byl bordelář a takový rebel. Všichni věděli, že se nenaštvu skrz každou blbost a v tom mi vlastně hry pomohly taky, protože díky hrám jsem se naučil ignorovat stupidní komentáře a urážky bez nějakých rozumných argumentů. Popravdě ve hrách najdete plno blbečků, co si myslí, že vás znají nejlíp a taky si myslí, že znají vaší matku, protože je to jejich oblíbená narážka.

Ale nesmíte se naštvat na každého blbce, co potkáte, protože by to s vámi pak bylo asi zlé. Po prvních 2 letech jsem začal „Lolko“ brát vážně - možná vážněji než je zdrávo. Začal jsem být agresivní a protivný, když se mi nedařilo. Ve škole jsem myslel jen na to, až si zapnu PC a budu zase hrát. Hrál jsem, i když jsem tu hru začal vlastně nenávidět, ale nemohl jsem z nějakého důvodu přestat. Musel jsem to hrát, i když jsem byl totálně naštvaný a začal jsem rozbíjet vybavení a dokonce i nábytek. Pak jsem dokončil 9. třídu a odstěhoval se zpátky, kde jsem bydlel. Ve škole jsem potkal spolužáka, se kterým jsem si rozuměl a který taky hrál hry. Sice jsem v té době do hraní dával pořád moc času, ale jednou k nám do školy došel týpek, který byl celkem sympatický. Představil se jako Martin s tím, že je z nějakého klubu jménem Coolna. Tak jsme si řekli, že se tam po škole půjdeme podívat. Popravdě když mi řekl, že tam můžem hrát na konzoli, tak mě to nalákalo. Když jsme došli, tak nás přivítaly holky – pracovnice a hned jsme si všichni potykali, což bylo super. Jediná konzole co tam ale byla, je Wii L To mě moc nelákalo, ale byl jsem celkem překvapen tím jednáním a zacházením v klubu a celkem se mi tu líbilo. Začal jsem tam chodit každý den a vyplnilo mi to můj den trochu jinak, než sezení u PC. Po roce jsem si našel více kámošů. Ne moc, ale pro mě to bylo akorát.

Vlastně do teď máme partu 3 lidí a to mi stačí. Ale samozřejmě to nejsou jediní kamarádi, se kterými se bavím. Bavím se furt s pracovníky v Coolně a taky se super člověkem. No a tady ti lidi a vlastně i klub mi ukázali, že jsou lepší věci než hraní. Mám už i trochu jiné priority, ani nesním o pro-gamingu. Hrát asi nepřestanu, protože mě to baví, ale už to nemusím tak hrotit a můžu hrát pro zábavu a myslím, že tak by to mělo být. Osobně si myslím, že kamarádi nebo přítelkyně jsou lepší než pětihodinové sezení u PC.