10. ledna 2024
Články
Dřív, nebo později se život každého člověka přiblíží ke svému konci. O tom, jak takový čas prožíváme, už víme mnoho, a na úplném počátku všech úvah je přání. Přání, které mluví i řečí čísel: 78% Čechů chce být v závěru svého života v domácím prostředí. Ale jak? Kdo se postará? Jak to zvládneme finančně? Co když budu mít bolesti? Dobré otázky. A mají nejen odpovědi, ale i svá řešení. Tyto otázky si ale kladou jen ti, kteří mají dostatek času a informací o svém zdravotním stavu, aby si je vůbec mohli položit. Většina umírajících tuto příležitost nedostane. Odkládáme tyto důležité otázky až do okamžiku, kdy nezbývá dostatek času ani energie zjistit, co si vlastně umírající přeje. Kde, jak a s kým chce trávit své poslední dny. Proto se přání, být na konci života doma, vyplní jen u 20% všech zemřelých.
Možná že víc než o místo kde, a jestli vůbec doma, jde o možnost volby. Někteří umírající se ani nechtějí vrátit domů. Nechtějí být zátěží pro rodinu v těžké situaci, nebo pro své rozhodnutí mají jiné hluboké důvody. Pro ty pak může být vhodným řešením lůžkový hospic – zdravotnické zařízení, které se specializuje na pacienty na konci života. To důležité je, že jsou na místě, které si sami vybrali, v blízkosti těch, které chtějí vídat a tráví čas tak, jak chtějí. Někteří lidé až na konci života zažívají opravdovou svobodu. To, co totiž na počátku věty vypadá jako odevzdání, deprese, rezignace, je pouhý klam. „Teď už je mi všechno jedno, stejně umřu.“ „Ano, to je pravda, ale nějaký čas je ještě před vámi. Tak co s ním uděláme? Co byste si ještě přál/a? Teď už nemáte co ztratit. Jste volný/á.“ Často je odpověď zastřena strachem: nic nechci, ať rozhodne někdo jiný, nechci nic vědět. Ale najdou se i takoví, kteří mají odvahu si přát. A pokud jsou ve správný čas na správném místě, s těmi, kteří jsou k těmto signálům vnímaví, dávají se věci do pohybu, a dějí malé zázraky. Proto bych se s vámi chtěla podělit o jeden takový zázračný příběh.
V polovině letošního září mě práce psycholožky přivedla k lůžku pacienta na Oddělení dlouhodobě nemocných (ODN) Nemocnice Znojmo. Ošetřující lékařka správně vyhodnotila signály na straně pacienta, a požádala o spolupráci nemocniční Paliativní tým, jehož jsem součástí. Paliativní péče je určena všem pacientům se závažným nevyléčitelným onemocněním bez ohledu na jejich věk nebo pokročilost onemocnění. Úkolem multidisciplinárního týmu, složeného z lékařů, sester, psychologa, zdravotně-sociálního pracovníka a kaplana, je zmírnit strádání na všech úrovních, které jednotlivé profese obsáhnou.
Pacientem je pan Zdeněk Kandus, laskavý pán bez blízké rodiny, která by o něj mohla pečovat v domácím prostředí. Jeho domovem byla po 2 krásné roky malá garsonka ve Znojmě U Lesíka. Rád by se tam vrátil. Je těžké připustit, že už to nebude možné. Zdravotních obtíží přibývá, a bez pomoci druhého člověka to nepůjde. Dáváme na pomyslné misky vah zbývající možnosti. Oddělení dlouhodobě nemocných (ODN), kde právě pobývá, nebo nejbližší lůžkový hospic v Rajhradě. Řešení KDE?, úzce souvisí s otázkou JAK?. ODN i lůžkový hospic dokážou zajistit zdravotní péči, ale na specifické potřeby lidí na konci života jsou lépe orientovány právě hospice. Jak ty lůžkové, tak domácí, které poskytují péči v domácím prostředí. Při zmínce o rajhradské zahradě oči pána poskočí. JAK?, tedy víme. Co nejvíce podle svého, venku, v soukromí. KDE?, ale také souvisí s otázkou S KÝM?. Nejbližším člověkem v životě pána je blízká přítelkyně, která je už také v důchodovém věku. O její návštěvy by pán nerad přišel, a cesta do Rajhradu je dlouhá. Necháváme si čas na rozmyšlenou.
Na mysli mi leží dva otazníky. V rámci Domácího hospice Znojmo, kde jsem také psycholožkou, máme skvělé zkušenosti se zavedením paliativní péče v Domově pro seniory a v Domově se zvláštním režimem, které provozuje Centrum sociálních služeb Znojmo, příspěvková organizace. Poskytuje Centrum sociálních služeb Znojmo, příspěvková organizace, paliativní péči i ve službě, kterou U Lesíka využívá pan Zdeněk? A pokud ne, tak šlo by pro něj něco udělat, a zachovat mu jak paliativní péči, tak rozumný dojezd pro blízké? Šlo! Pár telefonátů – koordinátorka paliativní péče, sociální pracovnice na obou strachách, vrchní sestra, paní ředitelka organizace. K tomu dobrá vůle, a za pár dní může být pán na pokoji, jen kousek od místa, kterému říkal doma. Máme KDE? i S KÝM?, a dokonce bez dilematu kolem návštěv pro dva staré přátele. Ale ještě je třeba doladit JAK?, aby bylo o pána postaráno po všech stránkách, které konec života otevírá. Celou službu panu Zdeňkovi přiveze jako na kolečkách Domácí hospic Znojmo, který je jednou ze služeb Oblastní Charity Znojmo. Tak jako nemocniční paliativní týmy, nebo lůžkové hospice, tak i domácí hospice mají pro své pacienty připraven celý multidisciplinární tým. A tam, kde jindy bývá pravou rukou hospice pečující rodina, tak zde ji v péči a stálé přítomnosti zastoupí sestřičky a pečovatelky Domova. Ten úsměv pana Zdeňka, když jsem tohle splněné přání přišla nabídnout, byl báječný. Ošetřující lékařka na ODN je také pro, koordinátorka Domácího hospice Znojmo chystá příjem do péče, v Domově pro seniory jsou připraveni. Do týdne se díky souhře okolností, možností a snahy ze snu stává realita.
Už jen to by stačilo pro radost až do posledního dne, ale to by nebyl pan Zdeněk. Má totiž další přání. Podívat se ještě jednou do Vranova nad Dyjí. Prožil tam skoro celý život a na zámku pracoval bez mála 40 let jako údržbář. Není na co čekat. Každý den, ve kterém nemoc nepospíchá, je cenný. A tak poslední zářijové pondělí vyrážíme na cestu směrem Vranov. A není to obyčejný výlet. Do velkého vozu se musí vejít vozíček, potřebujeme také dva páry silných paží, které pomohou vozíku překonat zámecké schody, jede i hospicová sestřička, která může kdykoliv aplikovat lékařem naordinované léky, jako srdeční doprovod nejlepší přítelkyně, a já. Státní zámek Vranov nad Dyjí a paní kastelánka nás vítají, přišli i kolegové. Je krásný den a pan Zdeněk přímo září. Musí to být zvláštní pocit, vědět, že na spoustě těch krásných dekorací je inventární číslo, které psala moje ruka. Vidět jak roste kdouloň, kterou jsem před lety zasadil. Cítit dojetí přátel ze setkání. Dívat se ještě jednou do údolí řeky Dyje a do lesů kolem. Posedět před rodným domem. Navštívit rodiče na hřbitově. A to vše s klidem a vědomím, že je to naposledy.
Tento druh smíření se životem je vzácný a být při tom, je mi vždy velkou ctí. Na chvíli vstupujete do příběhu druhého člověka, a nejen ve smutku, ale i v radosti. Umírání totiž není čekání na smrt, ale čekání na něco. Třeba na fotky z výletu, na větu, na pocit, na sen, na Barunku…tak, jak na ni čekala babička Boženy Němcové. Mějte odvahu ptát se sebe i svých blízkých na jejich přání o konci života. Nikdy není moc brzy se o nich dovědět, aby pak nebylo pozdě na to je splnit.
Velké poděkování tímto posílám všem, kteří umožnili splnit přání pana Zdeňka Kanduse a do jeho příběhu se zapsali nejen svou prací, ale i dobrým srdcem.
Mgr. Jitka Bartošová